21 Lis 2018

Jít na pracák není ideální plán pro život. Jak se pracuje v „romské škole“? Rozhovor s ředitelkou

18. října 2018 autor: Lucie Kocurová

Jsou školy, které se mohou chlubit vítězstvími v olympiádách a úspěšnými absolventy. A jsou školy, ve kterých úspěchem nazývají to, když dokážou přimět žáky, aby dochodili devátou třídu a přešli na učiliště. Jak si v takové škole udržet chuť a motivaci ke každodenní práci, o tom ví své Irena Meisnerová. Ředitelkou ZŠ Cimburkova v Praze 3 je už od roku 1996.

Jak byste představila vaši školu?
V okolí jsme známí jako „romská škola.“ V současné době máme skutečně asi ze 70 % romské děti. Přibývá nám ale i dětí neromských, teď mezi prvňáčky je to téměř půl na půl. Především jsme ale škola pro děti, které mají nějaké poruchy – učení, chování. Máme tu i 22 dětí, které mají lehké mentální postižení, a vzděláváme je normálně v základní škole. Jsou tady mezi ostatními dětmi, samozřejmě mají individuální vzdělávací plány, ale ve škole se cítí dobře. Máme tu šest romských asistentů, takže od nich máme zpětnou vazbu. Myslím si, že jsme takové komunitní centrum pro rodiny z okolí.

Jak se vlastně pracuje ředitelce a učitelům v takové škole?
Je nesmírně důležité sehnat lidi, kteří se dokážou nadchnout a fungovat tak, jak my a naše děti potřebujeme. Tady to není na výkon, tady je to spíš o té každodenní práci s výsledky, které se mohou zdát drobné, ale my z nich máme radost. Měli jsme tu třeba opravdu výborné učitele, ale ti u nás nevydrželi. Očekávali rychlé výsledky, výkon, a takoví u nás nemůžou být.

V čem je práce u vás specifická?
Snažíme se mít k dětem individuální přístup. Máme možnost mít poměrně malé třídy. V běžných třídách máme dětí kolem dvaceti, ve speciálních třídách pro děti s poruchami učení nebo chování do patnácti, dětí s lehkým mentálním postižením máme maximálně osm ve třídě. Kdykoliv za vámi děti přijdou, tak je musíte vyslechnout, a v některých případech i trochu suplujete rodiče. Naši učitelé musejí mít opravdu rádi děti, i problematické děti. Kdo by je neměl rád, nevydržel by tu.

Jaké třeba řešíte potíže? Co docházka? A jak to vypadá s kázní ve vašich třídách?
Docházka obecně je horší, než na běžných školách, ale v rámci možností je velmi slušná. S kázní bychom na tom nebyli nejhůř, ale téměř každý rok se tu objeví někdo, kdo si dělá naprosto, co chce. Když dítě nic nezajímá a rodič na něj absolutně nestačí, tak my toho mnoho nezmůžeme. Ty děti nejsou hloupé, jen je jim všechno jedno. Jsou sprosté, drzé, vyrušují, a hrozně je to baví. Naštěstí se nám zatím daří, že to jsou izolovaní jedinci, že se ti ostatní nepřidají. Na druhou stranu tu prakticky nemáme problémy se šikanou. Stane se, že se poperou, že někoho zmlátí, ale neznáme tu psychické deptání a ponižování.

Snažíme se na děti co nejvíc působit a pomocí preventivních programů jim vysvětlit, že alkohol, drogy a kriminalita nejsou cestou pro život. S drogami už několik let problémy nemáme. S kouřením potíže jsou, víme, že kouří za rohem od školy. Ale já si myslím, že tohle je problém rodičů a rodin.

Když jste nakousla rodiče – z jakých rodin pocházejí často vaši žáci?
Poměry v těch rodinách bývají dost chaotické. Často se stěhují. Přestanou platit nájem, takže je majitel bytu vyhodí, oni se přestěhují k příbuzným do Mostu nebo do Chomutova, tam jsou čtvrt roku a vrátí se zpátky. Ty rodiny jsou hodně zatížené dluhy. Exekuce má snad každá. Často jsou to rodiny neúplné, ale na druhou stranu si mezi sebou neuvěřitelně pomáhají, drží se navzájem. To se nedá popsat, to se musí zažít.

Jaké mají vaše děti a jejich rodiče představy o budoucnosti?
Tak rodiče vám často řeknou, že by z jejich dítěte měl být právník nebo lékař. Většinou ale vůbec nevidí tu práci za tím, léta a léta ve škole. Část našich dětí vám bohužel na rovinu řekne, že půjdou na pracák. Samozřejmě učitelé se na ně snaží působit a vysvětlovat jim, že jít na pracák není úplně nejlepší plán do budoucna. Rodiče u nás na třídní schůzky většinou nechodí. Pořádáme tedy nejrůznější akce, jako třeba multikulturní dny. Tam většinou přijdou, takže se s nimi můžeme setkat a probrat vše potřebné.

A co pro to konkrétně děláte, aby vaši žáci nemířili po škole rovnou na ten pracák?
Velká zásluha naší výchovné poradkyně je to, že všichni naši deváťáci někam pokračují dál, většinou na učiliště. Na střední školu s maturitou od nás odchází obvykle pár dětí z ročníku, letos to byly 4. Naše výchovná poradkyně a učitelky navštěvují s dětmi střední školy a učiliště. Máme dokonce tak dobré kontakty, že si naše děti můžou zkoušet do těch škol chodit a pracovat.  Je hrozně fajn, že děti si to vyzkouší, poznají prostředí, a pak s větší chutí tam přecházejí. Důležité je, že na těch školách i zůstávají, s čímž se nám pak rádi chodí chlubit.

Říkala jste, že ve vaší škole to není o výkonech a velkých úspěších. Přece jen, co je ale pro vás úspěch? Na co jste pyšní?
Jsme pyšní, že se nám povedlo, že ty děti chodí do školy a ta škola je většinou poměrně baví. Chodí sem myslím rádi. A úspěchy? Jsou to drobnosti. Že dítě, které se špatně učí násobilku, ji nakonec ovládne. Nebo že se jim daří ve sportu. Máme tady skvělé fotbalisty, máme kroužky tance a zpěvu, vedou to dvě asistentky, a ty s dětmi jezdí různě po soutěžích a vystoupeních a docela se jim daří. Hlavně si ale myslím, že jsme vytvořili klima, kdy nám důvěřují děti i rodiče.

Irena Meisnerová vystudovala VŠCHT a následně doplňkové pedagogické vzdělání. Učí už 34 let s přestávkami, ve kterých pracovala 5 let v průmyslu a 2 roky na ústředí inspekce životního prostředí. Ředitelkou ZŠ Cimburkova je od roku 1996.

Jít na pracák není ideální plán pro život. Jak se pracuje v „romské škole“? Rozhovor s ředitelkou